slavíme 10 let
Koncerty
20.08.2017 Pernštejnská Fortuna
Pardubice
25.08.2017 Léto v M - Klubu
Vysoké Mýto
01.09.2017 Trampský širák
Štoky u Jihlavy
více koncertů....
Eshop

ZE SKLA

V PŮLI CESTY

KRAJINA V TOBĚ

 

Zbytky loňského léta, aneb co kapelník ještě nedopsal…

    Byl jsem upozorněn čtenáři, že marně čekají na zbytek prázdninové jízdy... Fakt je, že před Výročákem jsem se mohl klidně vymlouvat, že nemám na psaní deníčku Marien čas, ale teď už to neokecám. A navíc endorfin z našeho "malého" listopadového megakoncertu už taky vyprchává, hlava mě po Silvestru u Kurtevů na chalupě taky už nebolí.... a přestávají se mi klepat ruce, tři krát z pěti úhozů se trefím na zamýšlené písmeno klávesnice, tedy je na čase zase trošku zavzpomínat. A že je opět hergot na co...

 

    První srpnové vystoupení se odehrálo na festivalu Nota ve Rtyni v Podkrkonoší. Ten kraj Čapkovic bratrů miluju, do Jestřebích hor - do Odolova - přímo nad Rtyni - jsme jezdívali s Poupaty - ještě coby turistickým oddílem, vandrovat a vegetit na jednu boudu. Shodou okolností Soptík kousek odtud jezdíval se Zálesákem, takže bylo o čem povídat. Bohužel jsme hráli bez Zdeničky, která se starala o marodného Filípka. Festiválek se odehrával u kostela, na dvorku zdejšího "hospodokulturákokina", označovaného jako nádvoří rychty - kde možná i díky dlažbě fajnově rezonovala odezva milého publika.  Před námi vystupoval velice šikovný a čím dál více viditelný písničkář Michal Horák a po nás to tam drtil legendární jazz-šramlový Nadoraz. Jejich bicmen Rosťa Stárek - když jsme se míjeli na pódiu - na mě na férovku hodil otázku: "Hele, jak je možný, že Nadoraz ještě nehrál ve Chvojně?" Tak jsem na férovku hodil odpověď: " No to je logický, vždyť dramaturg Chvojna je přeci úplný debil, že?" Ani jeden vlastně nevíme, jak jsme to mysleli. Pak jsme rozprodali kufřík s cédéčky a chvíli tam seděli a klábosili a klobásili a byl to hezký večer se zapadajícím sluncem nad tím pohádkově krásným krajem... děkujeme za pozvání.

 

    A pak, 12.srpna v pátek, jsme vyrazili do Piletic... Šrámkův statek je skvělé místo, vonící tradicí. Už ani nepočítáme po kolikáté tu hrajeme (asi po sedmé, protože zde byl první koncert Zdeničky po narození Janičky, s pauzami na kojení), aj ten staletý dub vypadal, jako by se na nás těšil. Počasí hrozilo, trošku se mračilo, ale veškeré lavičky byly obsazeny a židlí se přidávalo... a hradecké publikum jako vždy zde bylo přátelské, neskutečně vytlemené a skvěle reagující, a dokonce se dožadující Kluka z Pardubic s přidanou slokou o rodácích z HK. Tentokrát nám chyběla pro změnu  Zuzka, ale zdá se, že už jsme si zvykli, že tu a tam někdo chybí, dokonce se na to možná i těšíme. Ty koncerty pak bývají pokaždé jiné a hrajeme písně, které se třeba při plné sestavě do toho programu nevejdou.  Opět cítíme vděčnost královéhradeckému Adalbertinu za přízeň, už jen proto, že si nás zamluvili i na příští rok...

 

    Druhý den nás čekala cesta do Kremnice. Slovensko je srdeční záležitostí, nejen kvůli vzpomínkám, ale ta země je prostě nádherná. Maroš Vojtko, kulturní činitel královského města Kremnice, se léta pokoušel rozfoukat oheň víceméně folkového festivalu s názvem Kremnická Bašta a protože se nakupily problémy s místem i financemi, řekl, že se na to může do budoucna vybodnout. Uspořádal tedy poslední ročník, přímo na pěší zóně, bez vstupného, jen ať to všichni slyší. Máme k Baště srdečný vztah - obzvlášť Feďa, neboť zde se uskutečnilo jeho první vystoupení s tehdy už několikaměsíční kapelou Marien, po dvou zkouškách a jednom týdnu se zapůjčenou basou od Pazyho z Pidilidí... Právě v Kremnici na Baště došlo k tomu, že tehdy ještě Jenda, coby zakládající člen Marien,  šlápl na nějaké prkno v podlaze pódia a půjčená baskytara se zřítila. Lehce se odřela a Feďa si ji proto musel koupit (protože Pazy stejně chtěl jinou), no a my se cítili spoluodpovědní, tak vlastně trošku ze soucitu s námi Feďa v kapele zůstal :-) Vděčíme za to vlastně tomu kremnickému prknu a Jeníkově váze...

 

    Naloženi v Soptíkově téměř novém Touranu, valili jsme šest hodin tam, zahráli třičtvrtě hodinky a valili šest hodin zpátky. Ale světe div se - stejně to opět stálo za to. Ulička byla hezky narvaná, slovenské publikum halekalo - juj, to ten balkánský temperament (protože každý ví, že Slovensko už je vlastně balkán:-)) a kromě Maroše jsme zahlédli spoustu známých milých tváří, včetně nové sestavy kapely Rolničky, kterým to hraje čím dál líp. Byli jsme jen v pěti - bez Zuzky a Jeníka, ale opírali jsme se do toho, až zvukař musel s výkonem dolů, aby neopadala omítka - před námi hrál nějaký sympatický autorský bigbít, tak ulice byla docela rozjančená. Jo a ještě si vzpomínám na šíleného tanečníka, který se svíjel pod pódiem tak, že to přivádělo Zdeničku k výbuchům smíchu uprostřed zpěvu. Vtipné bylo i to, že vždycky někdo zdvořile vyvedl a on se jako bumerang protančil zpět na plac.  Cédéčka zmizela, že jsme litovali, že máme tak malý kufřík... Moc krásné to bylo... Hej Maroši, švihnout s festivalem umí každý... kéž by tě úspěch téhle pouliční akce motivoval a dodal síly k dalšímu snažení... Bylo to fakt super, velmi nabíjející.. díky za vše.  

 

   Sedmnáctého srpna jsme si zahráli jen tak na ulici, v kavárně Bajer a zvali kolemjdoucí na Pernštejnskou Fortunu. Festival dává Sopťovi pořadatelsky docela zabrat, protože kolem zuřily akce Olympijského parku a z vyšších míst postrádáme podporu, kterou tahle akce dřív měla. Ale to neberte jako fňukání, spíš nechceme nikomu lézt nikam, natož do svědomí. Nám patřil sobotní večer, mikrofony nám zahříval úspěšný východočeský porťák z Plzně,  uhrančivý Michal Willie Sedláček s dámou svého srdce, mladičká chrudimská parta Kdoví, o kterých ještě zřejmě hodně uslyšíme a hlavně skvělá a barvami zářící malířka a písničkářka Martina Trchová se svým triem, která přivezla své nové album Holobyt. Publikum krásné, domácí, zvuk perfektní, krásný večer to byl...

 

 

Závěr léta jsme jako tradičně prožili v Mohelnici. Je neuvěřitelné, jak si Dostavník zachovává trampskou tvář i přes svou velikost a letitost. Naše páteční vystoupení okořenil Myšák tím, že tam nebyl. Tu a tam ho totiž pardubická Univerzita pošle do světa, asi aby se s ním pochlubila a doposud jsme to vždy dokázali vyřešit záskokem v podobě Radka Pídi Bartoše, který s námi účinkoval předMyšákovském období života Marien. Tentokrát jsme ale udělali zkoušku navíc, pečlivě vybrali písně, které Myšák nemá rád či které rád sabotuje, Zuzka si posunula pár tónů ve vokálech  a zkusili to jen ve dvou kytarách a jen pětihlase... pravda, bylo to trošku stresující, jestli to nebude chudokrevné, ale soudě dle reakcí publika, ani si nevšimli... Neboj Myšáku, my jo, nám si chyběl :-) z letošního Mohelňáku si ale budu pamatovat především krásný sejšn v liduprázdném hledišti až do časných ranních hodin a takřka mateřskou péči našich moravských fanynek, které nás s Feďou posléze nechali i přespat na půdě jejich chatky... a ještě bych rád poděkoval tomu borci s americkými koblížky za úžasné ráno... Mohelnický Dostavník opět nezklamal, děkujeme za přízeň a obří chór  nejen při Zrcadlech.  

 

  

 

Přejížděli jsme pak na jeden ranč v Zákupech u České Lípy. Nádherné místo, nějakej chlapík takřka vlastnoručně, si tam plní sen o roubených chalupách, ohradách s koňmi, penzionu a venkovní hospůdce s pódiem, na kterém se v průběhu léta střídají i dost známé osobnosti našeho žánru. Měli jsme dvojkoncert s Devítkou. Bylo vedro a dojeli jsme trošku na poslední chvíli, ale uklidňovaly nás úsměvy manželů Toupalových za pultem a krásně vyladěné, spařené, ale dostatečně početné publikum, z nichž mnozí nás slyšeli poprvé. Ta fronta na cédéčka a báječné reakce, nás moc těšily, možná o to více, že nám celé vystoupení chyběla Myšákova vokální opora.  Napíšu to ještě tak, aby si o sobě moc nemyslel: no konečně nám to nekazil... škoda. Nádherný konec léta... sem si myslel, ale to jsme netušil, co bude za týden...

   

   


Připravujeme