|
Marien
Je zvláštní pocit, když se zrodí píseň.
Trocha radosti, pýchy, směs úlevy a překvapení, pocit z dobře vykonané práce…
Trocha
fantazírovaní i strachu – co na to řeknou lidi?
Ale jo, převažuje radost….
Píšu, fantazíruju,
tedy žiju. Jiní hrají šachy nebo luští křížovky – smysl
je stejný.
Však jen do tohoto okamžiku. Zatímco jiní
si posléze vychutnávají radost z vyprázdněné šachovnice či vyplněné
mřížky na papíře a těší
se na příští partii, autor
písně má pocit rabína Löwa,
jenž právě doplácal Golema a ještě mu nevdechl život.
Dokud
píseň nezazní v přítomnosti těch, co jí naslouchají, nežije.
K čemu je kupa mrtvých písní? Leda k tomu, aby tvůrce získal pocit promarněného
času a přestal mít časem chuť psát, či lovit útržky
melodií a textů z prostoru,
vesmíru, z jiných písní jiných autorů, atd…
Proto Marien...
Nemám rád neživé písně a samotnému před lidmi mi bývá
zima. Sdílená radost bývá největší. A když najednou a náhodou zjistíte,
že jste obklopeni
lidmi, se kterými stojí za to hrát, co víc si jako muzikant můžete přát.
Proto Marien...
V.T.
|
